fbpx

Netušili jsme, co s námi bude dál, ale bylo nám hezky. Uháněli jsme naplněným vlakem, míjeli zelené louky poseté ovcemi, malé vesničky a domky s doškovými střechami. Někteří cestující měli v uších sluchátka, ze kterých se prodírala ven hudba, pár z nich bylo začtených do knih a někteří jen zadumaně hleděli na střídající se obraz za okénkem vlaku a čas od času upili z kelímku kávy. Našli se i tací, vedle kterých stál velikánský kufr, podobný těm našim a já si představovala, kam je asi jejich život zavádí. Přemýšlela jsem i nad tím svým, nevěděla jsem jaký je jeho směr a mohla jen hádat, co mě potká. Rozhodla jsem se jej příliš neplánovat a raději následovat.

Nabízelo se trochu bát a být si naším krokem nejistí. Opouštěli jsme všechny naše jistoty a bezpečí. Já se však nebála. Věděla jsem, že jsme na správné cestě a že všechno bylo a bude v pořádku. Konečně jsem začala vnímat ten hlas, který na mě zevnitř mluvil. Snad to byla intuice nebo nějaký šestý smysl. Došlo mi, že všechny ty podivné pocity, které mě provázely od začátku našeho letu do Anglie se neodehrávaly jen tak nadarmo a nejspíš něco znamenaly. Stejně jako něco znamenal ten oprošťující pocit, který jsem prožívala. I přes to, že jsem neměla nejmenší ponětí, co s námi bude dál, jedním jsem si byla jistá. To, co jsme dělali, bylo správně. Přestala jsem se řídit tím, co mi říkal mozek nebo co mi přišlo logické a naučila se jednu důležitou lekci. A sice, dřív než cokoliv jiného, vnímat a poslouchat sebe samotnou.

Dorazili jsme na vlakové nádraží v Cheltenham odkud jsme plánovali následujícího dne pokračovat v naší cestě. Doufali jsme, že během chvíle najdeme nějaký penzion nebo hotel typu Bed & Breakfast, ve kterém bývá v ceně nocleh i snídaně a kde se ubytujeme. Vždyť Anglie je takových penzionů plná. Se dvěma kufry jsme procházeli dlouhými ulicemi centra, hledali levný hotel nebo penzion, ale namísto toho jsme míjeli barevné výlohy obchodních domů, bezdomovce, kterými jsme se i my na chvilku stali a spoustu kaváren a restaurací. Asi hodinu jsme se bezúspěšně potáceli městem, tahali za sebou čím dál těžší kufry a zima se nám pomalu vkrádala pod lehké bundy. V Cheltenham bylo chladněji a z oblohy se na nás mračil přicházející déšť. Vymrzlí jsme s prvními kapkami zalezli do kavárny, ohřáli se hrníčkem kávy s mlékem a lososovou bagetou a dali hlavy dohromady. V teple a u jídla vypadá totiž všechno o trochu jednodušeji.

Hledání ubytování jen tak na blind na ulici jsme vzdali a v kavárně se připojili na slabý internet.

Konec ukázky, pokračování najdeš v knížce Rok za Hranicemi

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *